Pláč miminek a reflex opuštěnosti.

 

 

 

Pláč je první a nejčastější hlasový projev nového človíčka.  Rodiče občas tápou a hledají příčiny pláče.  Nenaleznou-li důvod, tak se snaží dítě ukolébat v kočárku, což se nakonec podaří a mimino usne.

 

Proč se děti musí kolébat?   Proč to někdy zabírá rychle a jindy pomalu?

Odpověď lze nalézt poznáním příčin pláče.

Příčina opakovaného a častého pláče bez zjevného důvodu je v reflexech.

 

K výbavě člověka od narození patří soustava reflexů.

Sací reflex patří k nutným pro život.  Jsou i atavistické vývojem překonané, ale stále funkční reflexy.  Jde například o chápavý reflex. Vložíme-li miminku do dlaně nejlépe chlupatý předmět, okamžitě ruku sevře.

Je to pozůstatek pravěkého vývoje, kdy se děti aktivně drželi matčiny srsti při přemísťování tlupy.

 

Vývojem, chůzí po dvou spojenou s ubýváním srsti, se z aktivní účasti při držení se stal způsob pasivní, odkázaný stále více na péči matky.

Děti byly často odkládány, aby matky měly volné ruce pro sběr a přípravu potravy.

Stávalo se, že se matka vzdálila s tlupou více a tak se při napadení a ohrožení šelmami nemohla pro dítě vrátit.  Dítě se pak stávalo kořistí šelem.

 

Menší ztráty měly děti s vyvinutým reflexem opuštěnosti.

Tyto děti jakmile ztratily kontakt s matkou a tlupou, spustily pláč.

Spouštěčem reflexu opuštěnosti je klid, bez zrakových a fyzických podnětů.

 

Přesto, že už několik tisíciletí je tento reflex nadbytečný a obtěžující, je stále funkční.

Lidé s ním zápasili a zápasí výrobou houpaček, kolébek, ježděním a pohupováním v kočárku.

Tělesný pohyb a kontakt vyhodnocuje dítě jako stav bezpečí.  Naopak klid jako stav ohrožení.

 

Lze s tím něco dělat?

 

Ano lze, jedná se o reflex atavistický a podmíněný klidem ve stavu bdělosti. 

Chceme-li zpříjemnit život sobě i dítěti, musíme aktivně bránit spouštění reflexu.

Nenechávat dítě v bdělém stavu o samotě.  

Po probuzení být u něho a navázat s ním kontakt.

Dítě potom vítá matku s úsměvem, místo těžko utišitelným pláčem.

 

Probouzí-li se dítě do samoty a klidu, dojde ke spuštění reflexu opuštěnosti.       

Při opakovaném spouštění reflexu, se tento upevňuje. 

Pak podnětem k jeho spuštění nemusí být osamění a klid, ale už jen samotný akt probuzení.

 

Je mnohem jednodušší reflexu předcházet, než ho potom tišit a snažit se opožděnou péčí jeho spouštění bránit.

 

Není podstatné co si o péči myslíme my, podstatné je to,  jak na ni reaguje naše miminko.

 

 

 

Livio Zanotto

http://www.lzgalerie.com/