O fotografii a našem životě.

 

 

V jednadvacátém století prožívá fotografie svůj největší rozmach. Vlivem digitálního věku se stala součástí našeho života hned vedle písma.


Co má společného fotografie a písmo?
Má společný základ a dnes i střechu, je to komunikační prostředek.


Začalo to v pravěku kresbami do písku. Na začátku vývoje písma byl obrázek. Písmo a kresba se staly důležitým
komunikačním prostředkem, který umožnil vznik a rozvoj naší civilizace.


Civilizace vytvořila technické prostředky, fotoaparát, digitální fotoaparát a s tím související zobrazování na papíře a monitoru.

Tak se stala fotografie součástí naší komunikace včetně kulturního a ekonomického rozvoje.


Nic ale není zadarmo. Schopnost psát, dělat technické výkresy a malovat obrazy nám není vrozená, musíme se jí učit.
Moderní fotoaparát dělá automaticky obrazy za nás, stačí zmáčknout spoušť.
Je to snadné, rychlé, přesné. Ale?


Vědomosti o fotografickém zobrazování také nemáme vrozené a musíme se je učit stejně jako se učíme psát.


Proč se musíme učit, vždyť vidíme dokonce stereo?
Učit se musíme proto, že vnímáme svět jinak než jak ho zobrazuje fotoaparát.



Jak vidíme svět očima?

Naše vnímání obrazu se nepodobá fotografii.
Máme dvojí vidění! V jednom vidíme obraz promítaný na sítnici oka a ve druhém vidíme jen výseč obrazu snímaného žlutou skvrnou v oku.
V podstatě se na svět díváme jako teleobjektivem.
Obraz dopadající mimo žlutou skvrnu, je naším periferním viděním.
Všechny pro nás důležité děje a pohyb, které zobrazí periferní vidění, oko automaticky nastaví tak, aby se zobrazily na žluté skvrně, nejvyššího rozlišení obrazu.
Z obrazu světa před námi, vnímáme střídavě jen výseče.

Neškolený fotografující, fotografuje přesně tak, jak se dívá na svět.
Ze stovek výsečí, těkání jeho očima, nám jednu zobrazí na fotografii.
Klasikou tohoto zobrazení, je hlava uprostřed snímku, nahoře hodně prázdného místa a dole tělo uříznuto.
To je klasická středovka, to není centrální kompozice!
Dále fotografující nevnímá pozadí, fotografované osoby tak mají větve a jiné předměty rostoucí z hlavy.


Vnímaná výseč těkajících očí a fotografie, to je úplně něco jiného.


Jak tedy zobrazit svět, aby vypadal tak, jak ho vnímáme těkajícíma očima?

První podmínkou je, aby fotografie byla dostatečně velká.

Oči na ní musí mít dost prostoru, aby mohly bloudit v obraze a sledovat jeho jednotlivé části.


Druhou podmínkou je zarámování obrazu tak, aby linie, křivky a světlo neopouštěli obraz, a nevedly oči ven z obrazu.
Sledovat směr pohledu i pohybu objektu, aby ve směru pohybu i pohledu bylo dost místa pro pohyb našich očí.


Třetí podmínkou je hloubka, lidský zrak má schopnost prostorového vidění díky tomu že máme dvě oči, ale objektiv je jeden a tak lepí na sebe popředí a pozadí.
Musíme sledovat co je za hlavním objektem, jestli ho neruší. Případně použít dlouhé ohnisko pro zmenšení a  rozostření  pozadí.


Před stisknutím spouště, zrakem prohlédnout celý snímek od levého horního rohu po dolní pravý roh a zpátky,
jak to bude dělat zcela automaticky divák.

Tímto se liší poučený fotograf od fotografujícího laika.
Laik nastaví záběr na hlavní předmět zájmu tak jak se normálně dívá.
Fotograf sleduje výseč obrazu v hledáčku tak, jak ho potom bude divák sledovat.


Zkontroluje hlavní motiv, linie, světlo, okraje, kompozici, ostrost, hloubku ostrosti, pozadí. Zkontroluje zda se mu snímkem podaří sdělit to co snímkem sdělit divákovi chce.

Je to obrovská ztráta času a energie proti laikovi, ale stojí za to.


I fotografický laik dobře rozumí obrazu. Přijímá jeho sdělení a všímá si všech podrobností, které jako fotografující nevnímá.
Nevnímá proto, že na pozorování světa má program v podvědomí, který řídí veškeré vnímání včetně pohybů očí.
Na zacházení s fotoaparátem si musí program teprve vědomě vytvořit, naučit se.

Obraz nevnímáme jen očima.


Je to jen počáteční vstup který pokračuje po nervových drahách do mozku kde teprve vnímáme obraz světa před námi.
Tento obraz se neshoduje s realitou.
Už první výběr z optického zobrazení probíhá v oku, kdy jen část promítnutého obrazu na sítnici, ze žluté skvrny je odváděna do mozku.
Mozek získané obrazy ze sítnice porovnává s obsahem své paměti, kde po zpracování vzniká vjem.

 

Tento vjem není optickým obrazem promítnutým na sítnici, je to vjem zahrnující dřívější obrazy a zkušenosti s vnímaným nebo podobným objektem.

Tak se několik lidí může dívat na stejný snímek, ale do paměti si uloží každý jiný obraz.
Obraz který je syntézou snímku s obsahem paměti a zkušeností diváka.
Je to abstraktní obraz, který zahrnuje i paměť a zkušenosti z podobným zobrazením.

 

Zahrnuje vše podstatné pro život konkrétního diváka a ostatní potlačuje, stejně jako počítač který kompresí šetří datový tok.
Způsob komprese je ale na vyšším stupni než v počítači. Počítač má pevný algoritmus univerzální komprese, každý člověk má svůj originální svůj způsob komprese, protože navíc třídí podle důležitosti pro sebe a podle svých zkušeností.
I proto jsme každý originál.


Fotografie je komunikační tvorba, slouží ke komunikaci a přenášení informací od jednoho subjektu ke druhému.

Dělí se do kategorií, podle toho co a komu sděluje.
Sděluje formou a obsahem. Forma je jako typ a styl písma, obsah je předmět sdělení.
Například: Babička čte, to je obsah. Záběr kamery, celek, polo celek, úhel pohledu, osvětlení atd. to je forma kterou sdělujeme obsah, babička čte.
Tak jako se děti učí ve škole číst a psát, tak se učí fotografové a fotoamatéři formám a výrazovým prostředkům fotografie. Učí se čitelně a srozumitelně sdělovat obsah fotografie.


Každá fotografie je sdělením autora

příjemci sdělení.

Čím více sděluje sama fotografie bez dalších komentářů, tím lepší fotografie. Například: Já v Paříži v anonymní ulici, je bez komentáře ničím. Je-li v pozadí Eiffelovka je sdělení i bez komentáře úplné za předpokladu, že příjemce sdělení ví kde a co je Eiffelovka.


Čím většímu počtu lidí posíláme sdělení fotografií, tím musí být sdělení obecnější.


Co je umění a umělecká fotografie?

Ani umění není žádné nepolapitelné abstraktno, je to forma sdělení a komunikace s divákem.


Umělecké dílo působí na diváky prostřednictvím různých smyslů, obrazem, fotografií, slovem, hudbou, vyprávěním, textem, tvarem, atd. cílem je vyvolat v divákovi vjem.
O tomto vjemu, který vyvolává umělecké dílo, je celé umění.

Diskuze je pak o tom, co a jaké působení a na koho, vyvolá předpokládaný vjem.


Tvůrce na straně jedné, a divák na straně druhé musí být naladěni na podobné vlně aby proběhla komunikace a vznikl předpokládaný vjem a jeho účinek na diváka.
 

Tak jako školní otázka u básně: Co tím chtěl básník říci?

Platí též u fotografie: Co tím chtěl autor říci?

 


Život to ale není jenom věda a umění,

je to také zábava.

Většina fotografii vzniká pro zábavu.
Po zakoupení fotoaparátu zkoušíme co dovede. Napodobujeme jiné fotografie, dokumentujeme vše, co se objeví v dohledu.

 


Co je to zábava?


Zábava a hraní si není jen zabíjení volného času, je to ve své podstatě učení a výcvik pro život.
Hry jsou součástí života všech vyšších organizmů, hrají si koťata , opice, děti i dospělí.


Hra je přírodní, nám vrozená forma učení. Tak jako si děti hrají na pískovišti, dělají bábovičky, staví tunely, cesty, spolupracují, boří si navzájem své stavby, perou se.
Tak my dospělí si hrajeme s fotografiemi galeriích, soutěžích a poradnách na Internetu.


Učíme se, získáváme zkušenosti, srovnání, a poznáváme možnosti fotografické komunikace.


Fotografie, tak jako ostatní druhy komunikace není jenom pro vědu a zábavu.

Věda a zábava jsou jenom předehrou k hlavnímu poslání, ke konkurenčnímu a ekonomickému prospěchu jednotlivců i celých společenství.


Platí rovnice,   ( úspěšnost komunikace = ekonomická síla )
Fotografie je zdrojem i produktem ekonomického zápasu a růstu.


Fotografující živí mohutný fotografický průmysl a služby. Zároveň ho řídí tím že si vybírá značky zboží a typy výrobků.

Fotografie je prostředkem prosazování výrobků a služeb na trhu.
Fotografie se také zúčastňuje politického zápasu v předvolebních kampaních stran i jednotlivců, prostřednictvím letáků, billboardů, časopisů i denního tisku.


Ani kultura a umění, nejsou stranou komunikačního zápasu stran a jednotlivců o svůj úspěch.

Tento zápas v kultuře, má svůj odraz v protikladech umění a kýče.
Zhodnocení toho, co je umění a co je kýč, je vždy závislé na zájmech hodnotitelů.

 
Obecně platí.

 

Umění je komunikační tvorba a předvoj společenského pokroku, směřuje do budoucnosti.


Kýč naproti tomu pokroku brání, je zaměřen na konzervování vývoje.


Kýč i umění mají své nositele i s jejich zájmy.

Zápasu o úspěch se zúčastňujeme všichni co žijeme ve svobodné společnosti tím, že máme možnost volby.

Volby ve výběru značek zboží, služeb, politických stran.


Umění nám klestí cestu k co největší svobodě volby zboží, služeb i způsobu života.


Posláním kýče je naopak svobodu volby a možností nahradit přídělem a povinností žít podle norem právě vládnoucí elity, je „zakázáno“ vše, co by mohlo ohrozit její jednou dosažený úspěch.   Zakázáno? 

 

Umění a kýč nenařizují a nezakazují.

Působí v podstatě jako reklama na vytváření a upevňování životního názoru a jím odvozeného jednání. Jednání buď konzervativního nebo pokrokového.


Kýč navozuje odpor ke změnám a brzdí vývoj. Umění naopak podporuje změny a vývoj který se ale vždy dříve nebo později prosadí.

 

Vývoj nelze zastavit, jako nelze zastavit vodu v řece. Lze ho jen brzdit  „přehradami“ a kýčem ale nakonec vždy všechny překážky překoná.

 


Co je fotografie?


Fotografie je nedílnou součástí celého našeho života, je součástí ekonomiky, kultury a komunikace mezi lidmi.

 

Tak jak komunikujeme, tak vědomě nebo nevědomě prosazujeme svoje nebo cizí zájmy. Nic není bez důsledků.

 
Komunikace fotografií je sdělení. Sdělení čeho ? Komu a jak ?
O tom to je, o komunikaci, o životě.
 

 


Livio Zanotto

http://www.lzgalerie.com/